Články - Články - Z historie automobilky Austin (1. část) - Oldtimeranonce.cz

Přihlášení
Zapamatovat si heslo
Hlavní menu
Autor : suzuki
Číslo článku : 97
Určeno pro : všechny
Verze 1.00.01
Datum zveřejnění: 24. 11. 2010 17:50:00
Přečteno : 4418

Kdysi mocný britský automobilový průmysl je dnes v rukách japonských a německých výrobců. Mnoho slavných anglických značek už neexistuje nebo se přestěhovaly do Asie. Jedním z nejznámějších a největších výrobců byl Austin, jehož bohatou historii si krátce připomeneme.


Anglickou automobilku Austin Motor Company založil v roce 1905 syn farmáře Herbert Austin (foto). Jako mladík odešel se svým strýcem do Austrálie, kde pracoval v různých strojírenských podnicích a vystudoval uměleckou školu v Melbourne. V Austrálii se oženil s Helen Dronovou a měl s ní dvě dcery a syna (ten zemřel na frontě první světové války). V roce 1893 se Austin vrátil do Anglie společně s Frederickem Wolseleyem a stal se manažerem továrny Wolseley Tool and Motor Car Company. V roce 1905 se spolu se svým bratrem Harrym rozhodli založit vlastní firmu. V Longbridge, nedaleko od Birminghamu koupili za 7750 liber starou tiskárnu, ve které po rekonstrukci začali vyrábět automobily. Podívejme se ve stručnosti na bohatou historii této automobilky, která se svého času stala jednou z největších na světě.

Začátky (1905 – 1918)

Prvním Austinem byl konvenčně řešený otevřený model 25 HP Endcliffe Phaeton, poháněný pětilitrovým čtyřválcem s rozvodem SV a samostatně odlévanými válci. U kusově vyráběných vozů si mohli zákazníci vybrat mezi řetězovým převodem hnací síly motoru na zadní kola nebo spojovacím hřídelem. Následovaly čtyřválcové modely 40 HP a šestiválcové 60 HP (ty měly zdvihový objem 8,7 litru). Nezapomínal ani na chudší zákazníky. Pro ně začal v roce 1909 vyrábět jednoduchý automobil Austin 7 HP (foto), poháněný 1,1litrovým jednoválcem. Jednoválec byl hlučný a měl tvrdý běh, proto se Austin vrátil ke čtyřválcům a postupně uvedl na trh modely 15, 18/24 a 20 HP. V roce 1910 přišel s menším modelem 10 HP, takže nabídka Austinů byla dostatečně bohatá. A to ještě o tři roky později začal Austin vyrábět lehké nákladní vozy s nosností 2 až 3 tuny.

Před začátkem první světové války vyráběl Austin se dvěma tisíci zaměstnanci kolem tisíce vozů ročně. Po vypuknutí války dostal Austin vládní zakázky na válečnou výrobu a bylo jich tolik, že firma expandovala až na 22 000 pracovníků, převážně žen. Úměrně tomu se rozšiřovaly i výrobní prostory v Longbridge. Během války vyrobil Austin kolem dvou tisíc nákladních vozů, stejný počet letadel a přes 6 milionů dělostřeleckých nábojů. Za své služby byl Austin povýšen do šlechtického stavu s právem používat titul Sir.

Mezi válkami (1919 – 1939)

Po skončení válečné výroby se Herbert Austin ocitl v obtížné situaci, neboť neměl pro podnik s tolika zaměstnanci dostatek zakázek. Z úsporných důvodů zvolil koncepci výroby jediného modelu. Byl jím Austin 20 s motorem o objemu 3620 cm3. Prodej tohoto typu nesplnil očekávání a proto se začala vyrábět zmenšená 1,6litrová verze Austin 12 (Twelve). Přestože si tento vůz získal značnou oblibu (včetně londýnských taxikářů), stál Austin před rozhodnutím, zda má továrnu zavřít nebo se obrátit na zaměstnance s úspornými opatřeními. Říká se, že si hodil mincí a ta rozhodla pro zachování výroby s tím, že dělníci budou měsíc pracovat bez odměny. Za to jim slíbil práci, dokud bude Austin Motor Company existovat. Současně byla vyhlášena konkursní správa a provedena restrukturalizace financí. Novým finančním ředitelem se stal v roce 1922 Ernest Payton a výrobním ředitelem Carl Engelbach. Triumvirát Austin, Payton a Engelbach pak řídil továrnu až do druhé světové války.

Revolučním počinem bylo v roce 1922 uvedení zcela nového malého vozu, nazvaného Austin Seven (foto). Jednoduchý malý vozík se mohl prodávat levně, neboť při jeho výrobě byly využity moderní metody pásové výroby. Úspěch tohoto „Baby Austinu“ vedl k prodeji licence začínající německé značce BMW (ta vozík vyráběla pod názvem Dixi) a také japonský Datsun vyráběl (bez licence) velmi podobný vůz. V USA se Seven prodával pod značkou Bantam a ve Francii jako Rosengart.

Austin Seven byl s rozvorem kol 1905 mm a rozchodem jen málo přes metr o dost menší než Ford model T. Při hmotnosti kolem 360 kg mu stačil k pohonu čtyřválec SV s objemem 747 cm3 a výkonem kolem 10 koní. Austin Seven se v různých obměnách vyráběl až do roku 1939 a celkem jich vzniklo cca 290 tisíc. Seven pomohl Austinu překonat úskalí světové krize a zachovat ziskovost až do začátku druhé světové války.

Nejprodávanějším austinem třicátých let byl Austin 10, malý vůz s rozvorem 2362 mm, kterého se v letech 1932 až 1947 prodalo necelých tři sta tisíc. Poháněl jej čtyřválec 1125 cm3 s výkonem 21 koní. Kromě čtyřdveřového „saloonu“ se dodával také v otevřených verzích (tourery a kabriolety). Také větší Austin 12 byl postupně vylepšován a vyráběl se až do roku 1939.

V roce 1936 se Herbert Austin stal lordem s titulem První baron z Longbridge. Během několika dalších let se věnoval kromě vedení své firmy také předsednictví ve vládou podporované organizaci k podpoře výroby letadel před blížící se válkou. V Longbridge se dokonce začal vyrábět bitevní letoun Fairey Battle. V roce 1938 se stal výrobním ředitelem Leonard Lord a když 23. května 1941 Lord Herbert Austin zemřel ve věku 74 let, stal se šéfem Austin Motor Company Ernest Payton.

Za války a po válce (1939 – 1952)

Během druhé světové války pokračoval Austin ve výrobě osobních automobilů (Austin 8), souběžně ale vyráběl také nákladní auta a letadla. Ke konci války z jeho továrny například vycházely i legendární bombardéry Avro Lancaster. Když v listopadu 1945 odešel Ernest Payton do důchodu, stanul v čele firmy Leonard Lord.

Prvním poválečným modelem se stal v roce 1945 Austin 16HP, poháněný zcela novým čtyřválcem 2,2 litru s výkonem 67 k, poprvé u austinů s modernějším rozvodem OHV. S předválečným Austinem 16 neměl nic společného, karoserii převzal z typu 12. Výroba Austinu Seven pokračovala až do roku 1947. Ještě předtím, v červnu 1946, byl vyroben miliontý vůz se znakem okřídleného písmene A na přídi.

Brzy po válce zabrousil Austin také do kategorie velkých luxusních limuzín. V roce 1947 představil model Sheerline, zkonstruovaný ještě před válkou. První vozy, poháněné řadovým šestiválcem 3360 cm3, nesly označení A 110. Když byl později objem motoru zvýšen na 4 litry a výkon stoupl na 125 koní, změnilo se označení na A125. Vůz s rozměry 4870 x 1850 x 1700 mm vážil 1900 kg a jezdil maximálně rychlostí 130 km/h. Do roku 1954 se jich vyrobilo kolem 9000.

O něco moderněji vypadala další novinka roku 1947 – Austin A40 Devon (foto) a jeho dvoudveřová varianta Dorset. Tyto modely měly ještě rámový podvozek, na který byla posazena ve své době moderní karoserie se světlomety zapuštěnými do blatníků. K pohonu zadních kol byl určen 1,2litrový čtyřválec s výkonem 40 koní. Přední kola už byla nezávisle zavěšena a odpérována vinutými pružinami. Vzadu ještě zůstala tuhá náprava s listovými pery. Podobným mixem starých a nových technologií byly brzdy. Přední kola měla hydraulické brzdy Girling, zadní mechanické (později i ty dostaly hydrauliku). Do roku 1952 se vyrobilo 440 tisíc Devonů a 16000 Dorsetů (ty skončily o tři roky dříve).

Na londýnském autosalonu 1949 debutovala otevřená sportovní verze Devonu, Austin A40 Sports (kresba), navržená a vyráběná ve spolupráci s automobilkou Jensen. Hliníkové karoserie dlouhé 4040 mm se vyráběly u Jensenu a převážely ke konečné montáži do Longbridge. Díky dvěma karburátorům SU měla verze Sports vyšší výkon 1,2litrového motoru (46 k) a maximální rychlost 125 km/h. Do konce roku 1953 se jich vyrobily 4 tisíce. Ke zvýšení publicity uzavřel Leonard Lord v roce 1951 sázku s Alanem Hessem, pracovníkem propagace Austinu, že s tímto vozem nedokáže objet zeměkouli za 30 dní. Hess to dokázal s pomocí nákladního letadla KLM za 21 dní.

 

Ještě jeden sportovní automobil, alespoň podle vzhledu, se po válce objevil v nabídce Austinu. Jmenoval se Austin A90 Atlantic a vyráběl se v letech 1949 až 52 ve verzi kabriolet a kupé. Návrh jeho neobvykle řešené karoserie s trojicí světlometů (prostřední byla mlhovka) se přičítá přímo šéfovi Austinu Leonardu Lordovi, ale také italskému stylistovi ve službách Austinu Dicku Bursimu. Atlantic byl navržen specificky pro americký trh, avšak z osmi tisíc vyrobených vozů se jich tam prodalo jen 350. 88koňový 2,6litrový čtyřválec byl pro Američany, zvyklé na vidlicové osmiválce, příliš slabý.

S kompletně novou konstrukcí přišel Austin až v roce 1951. S reklamním sloganem „Nový Austin Seven“ představil Austin A30 (foto) s aerodynamickou karoserií kompaktních rozměrů (3467 x 1400 x 1480 mm, rozvor 2019 mm). Poprvé se u austinu jednalo o samonosnou bezrámovou konstrukci. „A třicítka“ měla být konkurencí už dva roky vyráběného úspěšného malého rodinného vozu Morris Minor konstruktéra Aleca Issigonise. Austin se základní cenou 507 liber dostal o 62 liber níž než Minor.

Austin A30 poháněl zbrusu nový čtyřválec řady A s rozvodem OHV, který při objemu válců 803 cm3 dával 28 koní při 4800 otáčkách. Silnou zbraní byla nízká spotřeba kolem 7 litrů benzinu na 100 km. Čtyřdveřovou verzi doplnila v roce 1953 dvoudveřová a o rok později malá dodávka a kombi Countryman.

Nová kapitola historie značky Austin se začala psát v roce 1952, kdy se stala součástí koncernu British Motor Company. O tom a dalších typech austinů si povíme v druhé části.

Printer Friendly Page Pošli tetno článek kamarádovi
Rychlé vyhledávání
Kalendář akcí
Září 2017
Add event Přidej akci
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  
Nadcházející akce
Oldtimeranonce.cz - veterán web pro všechny příznivce historických vozidel