Německé vojenské motocykly - druhá část

Datum 10. 1. 2009 16:59:59 | Téma: Články

To, že první známá zmínka (z roku 1904) o motocyklu v armádě pochází z německých pramenů, není ani zdaleka pouze náhodné. Německo se odjakživa jevilo nejmilitantnějším státem v Evropě a jako takové se na válku systematicky a plánovitě připravovalo. Jak na první světovou, tak později, po zkušenostech z ní, na tu druhou ještě důkladněji.
Zpočátku se prvních armádních cvičení pokusně účastnily běžné cestovní motocykly nejrůznějších značek a provedení. Mnohdy to byly soukromé stroje a soukromá iniciativa pánů důstojníků, kteréžto pokusy ovšem neušly vyššímu velení.

Na území Německa by se dalo od dob první Daimlerovy dvoukolky napočítat přes 570! výrobců motocyklů. A i když v průběhu historie větší část z nich byly malé, nevýznamné a brzy zaniklé firmy, těch významných bylo ještě stále víc než dost. To znamenalo silnou konkurenci a také značný zájem o získání armádních, tedy státních zakázek. Tyto zakázky ovšem požadovaly už speciálně pro armádu připravené vojenské typy motocyklů.

V počátcích první světové války se na německé straně fronty osvědčily nejvíc stroje dvou proslulých značek - Neckarsulm (NSU) a Wanderer. Oba tyto motocykly byly v zásadě stejné konstrukce: Měly dvouválcové motory s uspořádáním válců do V, přičemž objem válců NSU byl 500 ccm a objem motoru Wandereru 408 ccm. Pohon zadního kola obstarával u obou klínový řemen a oba stroje byly dvourychlostní. Ani u jednoho z nich byste ale nenašli klasickou převodovku. U motocyklu NSU byl použit dvoustupňový planetový převod, zabudovaný přímo do řemenice motoru, zatímco Wanderer měl dvoustupňovou nábu zadního kola. V průběhu války se ukázaly ideální hlavně pro kurýrní službu, tedy jako stroje spíše lehké kategorie, pro rychlou přepravu jedné osoby. Pro těžší nároky byly svými výkony příliš slabé.

A tak už v roce 1915 firma NSU představila nový vojenský model v podstatě stejné koncepce, ale zhruba dvojnásobně silnější, o obsahu 995 ccm a to nejdůležitější: s možností připojení sidecaru. a jak jinak, ve chvíli, kdy se objevil sidecar, okamžitě se v něm našlo místo pro kulomet.

Ani porážka v první světové válce nijak zvlášť nepotlačila chuť Německa do války další. Ještě se zdecimovaná a zchudlá země ani nestačila vzpamatovat a už začalo další kolo zbrojení a příprav. Zájem vojenských kruhů o nové a lepší armádní motocykly stoupal, v neposlední řadě také proto, že výroba motocyklů nespadala pod zbrojní zákazy a omezení, uložené Německu po prohrané válce podmínkami Versailleské smlouvy.

K prvním strojům, které byly ve větším množství zařazené do výzbroje Reichswehru, patřily v letech 1927 - 1932 norimberské motocykly Victoria K. R. VI. s podélně uloženým dvouválcovým boxer-motorem o obsahu 600 ccm a od roku 1933 následný typ Victoria Bergmeister stejné koncepce. Ze stejné továrny byl německé armádě dodán v letech 1936 - 7 ještě malý počet nepříliš vydařených motocyklů typu KR 9, které si ale zaslouží zvláštní zmínku kvůli jejich neobvyklé konstrukci. Tyto stroje měly silně dopředu skloněný řadový dvouválcový motor s tak zvanou F hlavou, což je uspořádání sacího s výfukovým ventilem nad sebou. Na rozdíl od ostatních tehdejších motorů této koncepce měla ale Victoria sací ventil zespodu a výfukový nad ním. Celý hnací agregát těchto motocyklů byl zakrytován a při jakékoliv opravě či údržbě bylo nutno snímat boční kapoty. Do předválečného Československa se jich podle pamětníků prodalo pouhých devět kusů, dnes je známa existence jediného v Česku a jediného na Slovensku, přičemž u obou chybí původní kapotovací oplechování, které pro jeho nepraktičnost předchozí majitelé odstranili již v počátcích provozu.

Firma Wanderer, jejíž řemenové dvouválce byly úspěšně používány v první světové válce, skončila s výrobou motocyklů v roce 1929 a napříště se hodlala věnovat jen automobilům. Bylo to v souvislosti s novým typem jednoválcové pětistovky, která měla lisovaný rám a kardan, ale na trhu se stala vyloženým propadákem. Přesto se ale tenhle stroj do armádního použití kupodivu dostal - jenže ne v Německu, ale v předválečném Československu! Firmě Wanderer se totiž podařilo prodat licenci na jeho výrobu včetně celého výrobního zařízení ing. Janečkovi a tento stroj se stal prvním motocyklem značky JAWA (JA neček - WA nder). Ale o tom až v kapitole o českých vojenských motocyklech.

Když se v roce 1923 objevil na Berlínském autosalonu první motocykl mnichovské firmy BMW, stal se okamžitě senzací. Lze říci, že svou konstrukcí i designem vypadal ve srovnání se stroji tehdejší doby, jako by byl o celé desetiletí před ostatními konkurenty. Uhlazený a zcela uzavřený agregát připomínal spíše letecký než motocyklový motor. Pohon zadního kola měl kardanovým hřídelem, k tomu promyšleně jednoduchý podvozek, dostatečně dimenzovaný i pro jízdu se sidecarem - není divu, že se tento motocykl stal středem zájmu nejen civilních kruhů.

Tehdejší Reichswehr zkoušel v dlouhodobých náročných testech všechny německé stroje, u kterých byl předpoklad, že by se mohly stát jednotnou výzbrojí nově vznikajících motostřeleckých jednotek. Od roku 1928 byl do výzbroje jako "těžký armádní motocykl" zařazen typ BMW R 52 o objemu 500 ccm a hned nato typově stejný BMW R 62, ale s motorem 750 ccm. Oba byly pro armádní službu vybavovány sidecary. Když v roce 1929 skončila jejich výroba, byly jejich objednávky pro armádu nahrazeny následným novým typem BMW R 11 o objemu 750 ccm, který se vyráběl a dodával říšské branné moci až do roku 1934.

Popisky k fotografiím:

Obr. 1 - Jeden z prvních typů oficiálně nasazených německých motocyklů v první světové válce byla dvouválcová pětistovka NSU s řemenovým pohonem zadního kola. Na snímku je zřetelně vidět dvě ramena na řemenici motoru. Ta bowdenem od páky umístěné na horní ploše nádrže řadila dvourychlostní planetový převod, vestavěný do řemenice. Toto zařízení zároveň plnilo i funkci spojky při rozjíždění. Zajímavostí je, že stroj měl již tehdy pérování zadního kola centrální pružinou pod sedlem, tedy řešení dodnes moderní.

Obr. 2 - Jakmile se v armádě objevil postranní vozík (sidecar), okamžitě se v něm našlo místo pro kulomet. Na fotografii německého vojenského motocyklu NSU je to ukořistěný ruský "Maxim". Spolu s přívěšeným dvoukolovým muničním vozíkem vzadu a dalším vojákem na něm to muselo být pro ani ne pětikoňový motocykl zatížení zcela extrémní.

Obr. 3 - K silnějšímu, Iitrovému dvouválci NSU už byla montáž sidecaru zcela samozřejmá. A opět se to zkoušelo s kulometem. Ten na obrázku se i s Iafetou dal upevnit jak pro střelbu kupředu, tak dozadu, pro eventuelní krytí za ústupu

Obr. 4 - Ještě v témže roku byl do výzbroje zaveden zcela shodný typ R 62, který se lišil jen válci motoru o větším obsahu. Byla to sedmsetpadesátka a na snímku z armádních zkoušek s namontovaným vodou chlazeným kulometem je vidět ještě v civilním lakování - černá s dvojími bílými linkami.

Obr. 5 - Snímek ze cvičení kolem roku 1934 už dává tušit, že to Německo s další válkou myslí vážně. Už žádné úsměvy Ocelové helmy jsou sice ještě model z války první, zato ale motocykly ve vyrovnaném dvojstupu jsou už nejmodernějšího tehdejšího typu -BMW R11. Lisované ocelové rámy, vojenské sidecary jednotného provedení, jednotně namontované kulomety typu MG-13, jednotná šedozelená barva.

Obr. 6 - Snímek vyrovnané řady plně obsazených motocyklů Victoria K. R. VI. se sidecary je z přehlídkového cvičení. Na předku sidecarů je vidět lafety pro kulomety, které zatím ještě chybí. Posádky mají na hlavách lehké motocyklistické přilby .Ty byly lisované z tvrzeného papíru (vulkanfíbru) a po obvodu a přes temeno měly pásy korku, obšité kůží.



Tento článek je z Oldtimeranonce.cz
http://www.oldtimeranonce.cz

WWW adresa článku je:
http://www.oldtimeranonce.cz/modules/AMS/article.php?storyid=32