Alfa Romeo Giulia se stala prvním sériově vyráběným sedanem se skutečně sportovním charakterem. Technika této slavné alfy byla tak pokroková, že v 60. a ještě počátkem 70. let tento vůz neměl rovnocennou konkurenci. Proto se právem řadí k nejslavnějším produktům italského automobilového průmyslu.
Nový sedan s interním označením Tipo 105, spadající v tehdejších měřítcích do střední třídy, byl novinářům poprvé představen na autodromu v Monze 27. června 1962. Jeho oficiální pojmenování Giulia (Julie) dobře vyjadřovalo zvětšené vnější rozměry, výkonnější motor i celkový generační pokrok ve srovnání s předchozí Alfou Giulietta (Jůlinka), vyráběnou v letech 1955-1963. Označení T.I. (Turismo Internazionale) Alfa Romeo tradičně užívala pro výkonnější verze svých modelů. Automobil s vnějšími rozměry 4140 x 1560 x 1430 mm měl čtyřdveřovou tříprostorovou karoserii, která byla dílem vlastních designérů Alfy Romeo. Povedlo se jim skutečně mistrovské dílo, které i dnes budí obdiv. Giulia totiž vyniká nezaměnitelným šarmem a přímo z ní vyzařuje dravost a dynamika. Automobil se vyznačoval nejen osobitým designem, ale také velmi dobrým využitím obestavěného prostoru a na svou dobu výbornou aerodynamikou. Celý projekt vznikal pod vedením inženýra Orazia Satty, který stál u zrodu všech poválečných sedanů Alfa Romeo od typu 1900 z roku 1950 až po alfettu představenou v roce 1972.
Motor novinky vycházel ze čtyřválce použitého v sedanu 1900, měl však objem zmenšený na 1570 cm3. Samozřejmě nechybělo typické „dvouvačkové“ uspořádání. Akusticky se projevoval hluboce “troubivým” zvukem, o který se staralo sání i mistrovsky naladěný výfuk. Díky řadě změn (např. větším ventilům a zvýšenému kompresnímu poměru) agregát vykazoval ve své době nebývale vysoký výkon 68 kW.
Na motor navazovala přímo řazená pětistupňová (!) převodovka, což bylo počátkem 60. let naprosto ojedinělé řešení. Vůz dosahoval největší rychlosti přes 165 km/h a v průměru se spokojil s 10,4 l benzinu Super na 100 km. K čemu by však byly vysoce výkonné motory, kdyby jim nestačil podvozek? Na rozdíl od mnoha jiných vozů té doby u alfy romeo nic takového nehrozilo, ba právě naopak. Giulia měla tak skvělé jízdní a dynamické vlastnosti, že svojí ovladatelností a agilností při razantní jízdě předčila většinu konkurentů ještě počátkem 70. let. Není tedy divu, že tento sedan dobrých dvacet let velmi úspěšně sloužil u italské policie i carabinierů a časem se stal typickou součástí jejich image. Však také snad v žádném italském kriminálním filmu ze 60. a 70. let policejní giulie nemohly chybět.
Přední lichoběžníková náprava byla tvořena spodními trojúhelníkovými rameny a horními příčnými a podélnými rameny. O odpružení se staraly vinuté pružiny a samostatně uložené teleskopické tlumiče, nechyběl příčný zkrutný stabilizátor. Zadní poháněná náprava byla tuhá, zavěšená na podélných vlečených ramenech a příčně ustavená vzpěrou ve tvaru T. Také zde byly použity vinuté pružiny, tentokrát se souose uloženými tlumiči. Zpočátku byla giulia vybavena bubnovými brzdami, ale již od roku 1964 je nahradila čtveřice kotoučů, v případě montáže motoru 1,6 l doplněná i podtlakovým posilovačem. Vůz měl přesně pracující maticové řízení, na přání bylo možné získat provedení s oběhem kuliček, které snižovalo nutnou ovládací sílu. Rozvor náprav činil 2510 mm, rozchod kol vpředu/vzadu pak 1310, resp. 1270 mm. Giulia 1600 TI jezdila na pneumatikách rozměru 155 SR 15, vykazovala pohotovostní hmotnost 1060 kg a její užitečné zatížení činilo 480 kg.
Uspořádání interiéru zpočátku odpovídalo automobilovým zvyklostem počátku 60. let, brzy však doznalo zásadních změn. První giulia totiž měla řadicí páku umístěnou pod volantem, od roku 1964 se na přání dodávalo provedení s řadicí pákou na středovém tunelu, které se zanedlouho stalo standardem. Za velkým dvouramenným volantem byl obdélníkový rychloměr, vedle něj se nacházel kruhový otáčkoměr. Vůz měl i vpředu průběžnou lavici (byť s děleným opěradlem) a páku parkovací brzdy umístěnou pod přístrojovou deskou, takže byl otypován jako šestimístný. Plný komfort si však pochopitelně mohla užívat pouze čtveřice cestujících. Ta se nemusela příliš omezovat ani pokud se týče svých zavazadel, protože dobře přístupný zavazadlový prostor měl objem 0,430 m3. V prolisech jeho podlahy byla uložena palivová nádrž o objemu 46 l a náhradní kolo.
V roce 1963 se objevilo nejostřejší provedení 1600 T.I. Super, kterého se ovšem vyrobilo pouze 501 kusů. Motor 1,6 l byl vyladěný na 82 kW, podvozek měl sníženou světlost a díky zjednodušené výbavě klesla pohotovostní hmotnost o 100 kg. Vůz dosahoval největší rychlosti až 189 km/h a průměrně spotřeboval 13 l/100 km. V interiéru se objevila samostatná anatomicky tvarovaná sedadla, přístrojová deska s kruhovými kontrolními přístroji a tříramenný volant. V roce 1964 vyšel výrobce vstříc také méně náročným zákazníkům. Giulia se totiž začala vyrábět rovněž s motorem 1290 cm3 a se čtyřstupňovou převodovkou. Tento motor pocházel ze staršího modelu Giulietta, jeho výkon byl ale zvýšen na 57 kW, což stačilo na stále solidní největší rychlost 160 km/h. Také Giulia 1300 již měla standardně kruhové kontrolní přístroje, řadicí páku na podlahovém tunelu a čtveřici kotoučových brzd, v tomto případě bez posilovače. Zvnějšku se tato verze dala snadno identifikovat podle jediného páru světlometů.
autor : www.auto.cz
| 
